Dr. Anděra Evě leccos o kunách vysvětlil. Už téměř 40 let pracuje v Národním muzeu a specializuje se na drobné savce jako jsou netopýři, myši a hraboši. Ale samozřejmě se zajímá i o ostatní savce a v současné době pracuje na mapování výskytu savců v ČR. Fotky Eviny suchdolské kuny zařadil do své evidence …
Určitě, souvisí to s tím, že kuny jsou zvířata obezřetná, která prostě bezhlavě neskočí do nějaké pasti nebo něčeho co neznají. Kuna je schopná opravdu asimilovat a vstřebávat prostě životní zkušenosti a třeba jakmile jednou udělala nějakou špatnou zkušenost, tak to nezapomene a určitě bude se k nějaké pasti nebo něčemu podobnému chovat obezřetně.
Ale já bych obecně řekl – lidi často volají anebo píšou, že mají na půdě kuny a jak se jí zbavit nebo i řadu jiných podobných záležitostí. Třeba netopýři a tak … Tak možná zde je prostor říct, že prostě není žádný způsob, žádná ochrana, že byste půdu něčím postříkali a vypudili kuny nebo netopýry. Je potřeba se smířit s tím, že zvířata žijí na planetě s námi a že se rozhodla sdílet trochu toho prostředí s námi a někdy je to trochu nepříjemné. Uznávám, že když někdo má na půdě kolonii několika tisíc netopýrů, která ročně produkuje obrovské hromady trusu a zápachu, že to není nic příjemného. Na druhou stranu, netopýří trus je dobrý hnojivo, tak zkusme hledat na všem špatném i něco dobré.
Pokud někdo touží se něčeho „živého“ zbavit, tak rozhodně ne takovým způsobem, že půjde do drogerie a koupí nějaký postřik proti netopýrům nebo kuně, ale je potřeba obydlí nebo objekt nějakým způsobem zabezpečit tak, aby ta zvířata neměla možnost se tam dostat. To je nejsnadnější a nejférovější cesta jak se zvířaty v podobných situacích zacházet.
Eva: Jako že si já vymezím to teritorium a ona pak bude vědět, že tam…
Dr. Anděra: Přesně. Nebo nebude vědět, ale prostě se tam nedostane. A takové metody tam dávat jako plašiče – to je vyhazování peněz.
Eva: Mně nejvíc zaujalo to tygří lejno. To funguje?
Dr. Anděra: Ne, ne, ne.
Eva: Takže kuna se nelekne tygra nebo medvěda?
Dr. Anděra: Ne, to se může jednou stát a pak to někdo zobecní.
U nás žijí dva druhy kun. Jednak je to kuna lesní a kuna skalní. Kuna lesní je savec, který je skutečně vázaný na lesní porosty, spíše jehličnaté nebo smíšené. Abychom jí představili, tak je zhruba velikosti kočky, má kratší nohy, chundelatý ocas, do délky asi 40 cm v těle a 20-30cm ocas. A je velice agilní, dobře šplhá, skáče apod. Důležité je zbarvení, kuna lesní je sytě hnědá, když se na ní podíváte zblízka, tak uvidíte, že má žloutkovou, žluto-oranžovou skvrnu, náprsenku na hrudi, která zůstává jenom na té hrudi.
Naproti tomu kuna skalní, která je spíš do šedo-hněda, trošičku světlejší, náprsenku má čistě bílou, a navíc se rozvětvuje na přední končetiny. Tak podle toho, když někdo uvidí kunu, je může rozeznat. – Ale pozor! není jednoduché vidět kunu v přírodě, jsou opravdu dost plaché, a k tomu je dostaneme později, narážíme spíš na pozůstatky jejich činnosti. Ale samo o sobě kunu, já se přiznám, že v přírodě jsem viděl jenom jednou, v lese. No a kunu skalní, třeba mám i na chalupě, a spíš ji slyším než vidím.
Tady ještě je zajímavá jedna věc, že možná motoristé se s kunou setkávají také v tom smyslu, že si zvykly využívat úkryty pod kapotami aut. A při té příležitosti ohlodávají kabely a podobné věci, takže řidič přijde ráno k autu a nemůže nastartovat a zjistí, že někdo mu přehryzal kabely. Také je hrozně zajímavé, že poprvé se něco podobného objevilo v Německu už v 70.-80.letech. Dokonce o tom psali různé studie do odborných časopisů a my jsme se divili a poklepávali si na hlavu, jak je možné, že by kuna přece nelezla do auta. No, netrvalo ani 2-3 desetiletí a máme tady to samé. Je zajímavé, jak se takové zvyky i mezi zvířaty prostě nějakým způsobem šíří…
Eva: A jak se to stane, tohleto?
Dr. Anděra: Bezpochyby tak, že zvířata prostě migrují. A jedna kuna čas od času „uteče“, z domovského okrsku ve velikosti několika kilometrů čtverečních. Známe to ostatně i u lidí, že někdo se sebere a odjede do Ameriky. Podobně nějaká kuna se „sebere“ a z Bavorska přeběhne přes Šumavu do Čech, postupně používá zvyky, na které je zvyklá a ostatní to vidí a naučí se to od ní.